Život s duševním onemocněním – generalizovaná úzkostná porucha

Patřím mezi ty, kteří trpí duševním onemocněním, kam až jejich paměť sahá. V průběhu mého života se nepřihodilo nic, po čem by v mém prožívání následovala razantní změna k horšímu. Tím pádem jsem neznal ani nic jiného a bylo pro mě obtížné uvědomit si, že něčím takovým trpím, a ještě obtížnější bylo uvědomit si, čím vlastně trpím. Když člověk v něčem vyrůstá a je to pro něj každodenní realitou, přijde mu, že něco takového je normální, a ani si moc neumí představit, že a jak by to mohlo být jinak.

Generalizovaná úzkostná porucha se v mém případě projevovala tak, že jsem pociťoval silný pocit vystrašenosti při jakékoli zmínce o nějaké katastrofě, zejména o katastrofě hrozící. Z toho důvodu jsem se například až donedávna řadu let vyhýbal televizním či novinovým zprávám. Porucha se u mě projevovala silnými obavami z toho, že něco strašně moc pokazím, pocity velkého studu, pocity viny, značnými obavami z nepřijetí ostatními a také častými pocity únavy. Všechny tyto projevy zažívám dosud, ale díky soustavné terapii už nejsou zdaleka tak silné a já daleko rychleji dokážu získat zpět duševní rovnováhu.

K tomu, že potřebuju odbornou pomoc, jsem dospěl až potom, co jsem před 20 lety nějakou dobu velmi vážně uvažoval o sebevraždě. Když jsem poprvé přišel k psychologovi, byl jsem v sobě tak zmatený, že jsem mu byl schopen říci jen: „Já nevím, co chci.“ A při tom jsem byl strašně moc stažený do sebe. Začít chodit na psychoterapii se však ukázalo být tím nejlepším, co jsem pro sebe udělal.

‍

‍

• Být psychicky nemocný a/nebo chodit ke „cvokaři“ je zahanbující.
• Lidé s duševním onemocněním si své problémy jen vymýšlejí a/nebo se málo snaží.
• S duševním onemocněním si člověk nejlépe poradí sám.
• Když člověku není duševně dobře, stačí si trochu zacvičit nebo si dopřát nějakou zábavu a hned se to zlepší.